O knize: rok / Juškevič (Semjon Solomonovič) je talentovaný spisovatel. Narozen v roce 1868 v bohaté oděsko-židovské rodině. Vystudoval lékařskou fakultu v Paříži. Debutoval v tisku příběhem „The Tailor“ v „Russian Wealth“ v roce 1897. V roce 1895 napsal povídku „Rozpad“, ale ani jeden redaktor se ji neodvážil vydat. Mezitím to byl tento příběh, nakonec publikovaný v roce 1902 ve Voskhodu, který vytvořil Yuovu slávu. Poté publikoval svá beletristická a dramatická díla ve „Světu božím“, „Časopise pro každého“, „Vzdělávání“, sbírkách „Vědění“ a dalších. Některá Yuova díla byla přeložena do němčiny a hebrejštiny a partnerství Znanie vydalo dva svazky jeho příběhů (St. Petersburg, 1906). V příběhu „Dezintegrace“ Yu ukázal, jak se rozkládají základy starého židovského života, městského a buržoazního, rozpadá se starý společenský život, ztrácí zábranu vnější organizace, která stále zůstává z dřívější vnitřní soudržnosti: židovský život, stále silná ve své jednotě, ve své mravní stabilitě, rozkládá rodinu nesvázanou žádným duchovním svrchovaným principem, pokřivenou zběsilým bojem o život. Obrazy tohoto boje jsou Juškevičovou noční můrou. V „Ita Gain“, „Židé“, „Naše sestry“ rozvinul ohromující obraz světa městské spodiny s bezmezným žalem, hladem, zločiny, pasáky, „továrnami na anděly“, prostitucí, která se stala součástí každodenní život. Yu zde rád nachází vznešené obrazy, čisté mezi špínou, která na nich ulpívá, romanticky povznesené. Toto nadšení a umělost je nepřítelem jeho realismu. Mnohá ​​jeho díla, vesměs dobře pojatá (dramata „Hlad“, „Město“, povídky „Naše sestry“, „Nový prorok“), jsou místy zcela zkažené manýrismem, který při hledání nějaké zvláštní pravdy život, odvrací se od své elementární pravdy. Ale i v těchto dílech jsou záblesky výrazné síly a strhující něhy. Pro vnitřní rozpory Juškevičova talentu je zvláště charakteristický jazyk jeho postav, někdy hrubě přeložený z „žargonu“, kterým mluví židovské masy, někdy něco zvláštního, rétoricky pompézního. V Juškevičových dramatech je málo pohybu a postavy, které se nevyznačují ani tak činy, jako monotónně hlasitými rozhovory, jsou velmi málo individualizované. Výjimkou je Juškevičovo poslední drama „Král“, které má scénické a ideologické přednosti. Juškevič, národní spisovatel par excellence, má v podstatě daleko k tomu, aby byl židovským spisovatelem každodenního života, za kterého je běžně považován. Poměrně málo se zajímá o každodennost, v podstatě není pozorovatelem vnějších každodenních maličkostí a ochotně se chopí jen obecných kontur života; Proto je jeho obraz někdy vágní, drsný a nevkusný, ale nikdy ne malicherný nebo bezvýznamný. Na druhou stranu má člověk pocit, že zobrazení židovstva pro něj není etnografickým cílem: Juškevičovo židovstvo je pouze prostředí jemu nejdůvěrnější, v němž se vyvíjejí obecné formy života. A. Gornfeld.